„Tati?“
Sedím v křesle, telefon opřený o dlaň, palec automaticky posouvá obrazovku. Něco mezi zprávami, článkem a videem, které jsem vlastně ani nechtěl vidět. Jen jsem ho nechal běžet.
„Tatiiii, potřebuju pomoct s úkolem!“
Slyším ji. Vím, že na mě mluví. Vím, že bych měl vstát.
Ale ještě ne. Ještě jeden odstavec. Ještě jedno video. Ještě chvíli klidu.
„Jo, už jdu,“ odpovím nakonec. „Počkej chvilku.“
To „chvilku“ se někde ztratí mezi dalšími třemi minutami, mezi obývákem a kuchyní.
Když konečně zvednu oči, je ticho.
V kuchyni sedí Natálka nad zavřeným sešitem. Tužka leží vedle. Už mě nepotřebuje.
Ten pocit znám. Jen si ho pokaždé rychle vysvětlím jinak. Někdy mám trochu výčitky, ale zároveň nechápu, proč bych neměl mít nárok na svůj klid. Telefon je pauza, ale je to často i práce. Občas na něm strávím víc času, než bych chtěl, ale… kdo dneska ne?
„Ty nás vůbec neposloucháš,“ řekla mi nedávno žena.
Podíval jsem se na ni, trochu podrážděně.
„To není pravda.“
„Tak o čem jsem teď mluvila?“
Chtěl jsem odpovědět. Opravdu. Ale v hlavě bylo prázdno.
Večer ležím v posteli a dívám se do stropu. Telefon mám položený vedle sebe. Stačí natáhnout ruku. Přemýšlím, kdy jsem naposledy seděl s dětmi u stolu a byl tam opravdu s nimi. Ne jen napůl.
„Jsi pořád někde jinde,“ řekla mi starší dcera.
Chtěl jsem jí vysvětlit, že pracuju. Že jsem unavený. Že mám nárok si odpočinout. Ale znělo to nějak… slabě.
