Je mi 40 a před rokem ode mě odešel manžel. Řekl to docela klidně. Žádná velká hádka, žádné drama, spíš věta, která přišla mezi řečí a už nešla vzít zpátky.
„Už takhle dál nemůžu.“
Seděla jsem naproti němu a vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Spíš jsem čekala, že to nějak vysvětlí, že to vezme zpátky, že to celé nějak… dopadne.
Nedopadlo.
Teď má novou přítelkyni. Mladší. Instruktorku jógy. Občas ji zahlédnu někde ve městě, nebo ji děti zmíní jen tak mezi řečí, jako by to byla normální součást jejich života. Děti si muž bere každý druhý víkend. Vracejí se s novými věcmi, vyprávějí, kde byli, co dělali. Snažím se poslouchat, ptát se, být v klidu. Někdy to jde. A někdy se přistihnu v tichém hněvu i na to, že se s ním měly dobře, že si je kupuje, že mi ukradl naši rodinu.
Dívám se na něj a mám pocit, že ho neznám. Jako by se přepnul do jiného života, do kterého už já nepatřím. A někdy mě napadne, jestli jsem ho vlastně někdy znala. Jestli jsem si jen nevytvořila nějakou představu, ve které jsme spolu zůstali o něco déle, než to dávalo smysl.
Mám dny, kdy mám pocit, že to zvládám. A pak dny, kdy mi dojde, že začínám znovu. A vůbec nevím jak.
