„Poslední výzva.“
Dvě děsivá slova, co na mě vyskočila z dopisu, který jsem nechal ležet několik dní v šuplíku. Obálka byla úřední, nepřehlédnutelná. Stejně jsem ji zkoušel ignorovat už potřetí.
Sedím u kuchyňského stolu, dopis otevřený před sebou, a dívám se na čísla, která dávají dohromady slovo už jenom jedno - exekuce.
Bylo to jako mozaika, nejdřív jedna půjčka, potom druhá a nějak se to poskládalo. Automaty, losy, sázky. Občas jsem si u toho dal panáka, abych nad tím nemusel tolik přemýšlet. Říkal jsem si, že to zvládnu a že jenom potřebuju čas.
Rodina o tom neví. Když sedíme večer u stolu, bavíme se normálně. O škole, o práci, o víkendu. Já přikyvuju, odpovídám, někdy se i směju. Ale do smíchu mi není. Mám pocit absolutního selhání a taky vím, že budu muset jít s pravdou ven.
V kapse vibruje telefon. Další číslo, které nezvednu.
„V pohodě?“ zeptá se občas žena.
„Jo,“ odpovím rychle. „Jen práce.“
