“Dobré to máš,” cedí tchýně mezi zuby, když sedíme u společné nedělní kávy s celou rodinou. “Minulý týden jsme měli u Terezky taky koláč, no ten byl vynikající, že Františku?” obrací se na tchána.
“Jo, jo,” přikyvuje nepřítomně tchán, kterému chutná vždycky všechno.
Nejde mi o zlatou medaili za nejlepší koláč. Dělá tohle vždycky. Nic, co pro ni připravím já nebo můj manžel není tak dobré jako u švagra a švagrové. Jejich pes je lepší než naše kočka, jejich byt je lepší než náš dům, za který jsme dali až příliš mnoho peněz, jejich děti jsou lépe vychované, jejich truhlíky jsou lepší než naše zahrádka a kdyby měli trávník, i ten by byl stokrát zelenější. S manželem se hádáme prakticky jenom kvůli ní - on chce s rodiči udržet za každou cenu mír, i když vidím, jak se občas sám kouše do rtů, aby neporušil tu naši “kávovou diplomacii”.
Sedím tam, usmívám se, dolévám kávu a v hlavě si přehrávám, co bych jí nejradši řekla. Ale nikdy to neřeknu. Když se za nimi zavřou dveře, hrozně se mi uleví, chvíli jsme doma zticha. Ale pak to ze mě stejně vypadne.
„Tobě tohle přijde normální?“ ptám se.
Manžel si povzdychne. „Nech to být, už jsme to řešili tisíckrát.“
„A nikdy jsme se nikam nedostali.“ zvednu hlas. „Ty tohle chceš poslouchat do smrti?“
„Ona už jiná nebude,“ řekne unaveně.
