„Podepiš to, mami. Je to jen formalita.“ Ta věta mi zní v hlavě pokaždé, když jedu kolem domu mých rodičů. Zpomalím, i když nemám důvod. Dívám se na střechu, kterou jsme s tátou opravovali celé jedno léto, a na zahradu, kde máma sázela rybíz. A v hlavě slyším bráchův hlas, klidný, skoro starostlivý: „Podepiš a už nemusíš nic řešit, zůstane to v rodině.“ To “podepiš” znamenalo, že tohle všechno připadne jemu. Sedím v autě a držím volant pevněji, než je potřeba. Deset let. Deset let jsem s ním nemluvil. A vlastně ani nevím, jestli bych měl co říct.
Bylo to v nemocnici. Máma byla slabá, sotva mluvila. Když jsem přišel, držela mě za ruku a usmála se, takovým tím unaveným způsobem. „Jsem ráda, že jsi tady,“ zašeptala. Brácha tam byl už předtím. Opřený o parapet, ruce v kapsách, jako by tam jen náhodou čekal. Ségra seděla u postele a koukala do mobilu.
„Řešili jsme nějaké věci kolem domu,“ řekl, když jsem vešel. „Aby to bylo vyřešené, víš?“
„Jaké věci?“ zeptal jsem se.
„Ale nic složitého. Jen aby se to nemuselo pak řešit přes úřady, dědické řízení, všechny tyhle nesmysly. Máma chce mít po starostech.“
Podíval jsem se na ni. „Mami?“
Přikývla. Nebo mi to tak aspoň přišlo.
Papíry ležely na stolku. Nějaké smlouvy, razítka, podpisy. Všechno vypadalo strašně oficiálně a já neměl chuť to tehdy řešit. Chtěl jsem vědět, jak se máma má a na chvíli zapomenout na to, že tu už za chvíli nebude.
Pamatuju si, jak se jí třásla ruka, když se snažila vzít propisku. Ségra neřekla ani slovo. Už měla postaveno ve vedlejší vesnici za peníze, o kterých jsme se nikdy nahlas nebavili. Brácha se na mě podíval tím svým klidným pohledem. „Nikdo ti nic nebere. Jen to dáváme do pořádku.“
„Aha…?“ vydechl jsem jenom. Nechtělo se mi tomu už tehdy věřit, předtím jsme se o žádném dělení majetku nebavili, ale dělat scénu u umírající mámy jsem nedokázal. Slova mi uvízla v krku.
Na pohřbu jsme stáli vedle sebe, ale každý úplně jinde. Lidi chodili, podávali ruce, říkali fráze, které si nikdo nepamatuje. Od té doby nic. Žádné telefonáty. Žádné Vánoce. Žádné narozeniny. Jen ticho, které se časem stalo normální. Lidi se mě občas ptají. „Ty se fakt nebavíš se sourozenci?“ Nevím, co na to říct. Že bych měl? Že bych měl zapomenout na to, co se stalo v té nemocnici? Na ten podpis? Na to ticho od ségry?
