Ten moment se mi vrací. Sedím v zasedačce, ruce položené na stole, a poslouchám, jak kolega prezentuje projekt, na kterém jsem strávil poslední tři měsíce. Dívám se na obrazovku a v duchu si jednotlivé slidy skládám zpátky – tenhle graf jsem upravoval minulý týden večer, tuhle argumentaci jsem přepisoval snad třikrát, aby dávala smysl.
Všechno sedí. Jen u toho nikde nejsem já.
Nejdřív mě napadne, že to možná ještě přijde. Že mě zmíní na konci nebo že ho někdo doplní. Nic. Porada skončí, lidi se zvedají, někdo mu poklepe na rameno. „Dobrá práce.“ Já sbírám papíry a snažím se tvářit normálně.
Cestou zpátky ke stolu si to začnu vysvětlovat. Že jsme tým, že se to tak někdy prostě stane, že není potřeba řešit každou maličkost. Jenže tohle nebyla maličkost. A čím víc si to snažím srovnat, tím víc mi to nedává smysl.
Hraje se u nás hodně na týmovost - že úspěch jednotlivce je úspěch všech. Jenže pak mi došlo, že se za ty „společné“ výsledky velmi konkrétně rozdělují individuální odměny. A že když u něčeho nejsem vidět, není to vidět ani na výplatnici.
Večer sedím doma a přehrávám si to znovu. Jak moc velkou scénu kolem toho můžu udělat? A můžu vůbec? Není pro mě reálné teď měnit práci nebo o ni přijít, máme hypotéku, malé děti. Ale tohle je přece do očí bijící nespravedlnost.
